Vyrazili jsme s rodinou premiérově na kola na Šumavu a co čert nechtěl — děti omarodily střevní chřipkou, která se jich držela pár dní. Pobyt už byl zaplacený, zrušit se nedal, tak jsme jeli s tím, že děti budou odpočívat na pokoji a sledovat olympiádu. (Děti se nakonec po dvou dnech zvetily a nějaký ty kola jsme přece jen najezdili.)
Tím pádem se mi uvolnil čas na delší výběh, což se mi na dovolené moc nestává.
Když jsem před měsícem dával rozhovor pro server Sprortigo.cz, ještě jsem o téhle záležitosti nic netušil. A pak to přišlo. Možná to souviselo s nákupem rezervní čelovky pro PVLH24, nebo s tím, že jsem projížděl různé výzvy na Fastest Known Time, prostě mě to napadlo — udělat noční variantu FKT Černá Sněžka.
Vymyslet to bylo jednoduchý, teď už to jen zrealizovat. A když říkám zrealizovat, myslím tím: sám si to vyzkoušet, zaběhnout si to.
Za tímhle běžckým výletem stála jedna fotka — prosluněný den, malebná stavba nad útesem… zjistil jsem si, co to je a že prej Krkonoše, Sněžné jámy. Nikdy jsem tam nebyl a protože v rámci rodinné turistiky bych se tam (zatím) nedostal, naplánoval jsem trailovou trasu, která vyšla na nějakých 30 km.
Společníka mi v Krkonoších již potřetí dělal Mr. Bear, 🐻 tudíž o svižnější přůběh trasy bylo postaráno. Počasí vypadalo proměnlivě, takže jsme úplně nevěděli, co nahoře čekat, ale vzhledem k tomu, že již uděřil červenec, vyrazili jsme v 10:01 ze Špindlerova Mlýna jen v kraťasech a v tričku.
Je tomu osm let, co jsem se trochu víc rozběhal a jen o malinko méně času uplynulo od nákupu mých prvních běžeckých hodinek. Předtím jsem tři roky běhal jen tak na pohodu, pouze jsem si zapisoval (z mapy odměřené) uběhnuté kilometry.
S užíváním prvního chytrého telefonu přišla fascinace statistikami, které produkovaly tehdejší aplikace jako Runtastic (kterou jsem měl nejraději), Runkeeper (která byla nejhorší), či dnes už zaniklé Endomondo (tu jsem měl druhou nejradši).
Už si nevzpomínám na všechny peripetie toho nápadu, ale myslím, že to začalo před dvěma lety, kdy jsem běžel první ročník závodu Černá hora SkyRace — v jednu chvíli se přede mnou otevřelo panoráma Krkonoš a uprostřed trůnila Sněžka. A říkal jsem si, že by bylo pěkné si z Černé hory na Sněžku zaběhnout.
Ta idea se postupně vyvíjela, až to časem dospělo k okruhu, který jsem nazval FKT Černá Sněžka.
Samozřejmě, při běhání dýcháme všichni. Bez dýchání to jaksi nejde. Nicméně co se týká běžeckého dýchání, je tady jeden aspekt, který mě vyděluje od většiny (mně známých) ostatních běžců.
Vždycky, když jsem se ptal těch zkušenějších, co běhají mnohem líp než já, tak na mne koukali jak na exota. Vlastně jsem ještě nenarazil na nikoho, kdo by to měl podobně jako já. A přitom v tom nemůžu být úplně sám — minimálně o tom vyšla knížka, občas o tom píše někdo na blogu…
Náhodná zmínka na Twitteru mě uvrhla do víru vzpomínání — kde všude jsem běhal v zahraničí. Jednak jsem měl díky minulé práci možnost procestovat kus světa, ale i dovolené různě po Evropě můžou přinést krásné běžecké zážitky. Vezmu to chronologicky.
Co v tomto přehledu není, jsou zahraniční maratony, které jsem popisoval v článku Mých prvních osm maratonů, takže tady jenom pro úplnost vyjmenuju daná města: Barcelona, Montevideo, Drážďany, Kodaň.
Přijde mi, že letos bude běžecká sezóna ještě víc nejistá, než ta podivná loňská. Lituju pořadatele závodů a chápu, že hledají alternativní cesty, jak pokračovat. Já ale ty virtuální a individuální závody běhat nebudu — to si radši najdu úplně novou trasu a naplánuju si v mapách svoji vlastní výzvu.
Věřím, že alespoň koncem jara, přes léto a snad i začátkem podzimu budou klasické závody, tak jak je známe.
Letos jsem si na jaře udělal plán běžecké sezóny. COVID-19 už byl hezky rozběhnutý, tak bylo celkem jasné, že to nedopadne podle mých (či jiných) představ. Co se z toho nakonec vyklubalo? Co vyšlo a nevyšlo?
(Mimochodem, situace svádí k tomu se nějak ke covidu vyjádřit… Ale neudělám to. Vlastně jsem víceméně přestal sledovat sociální síťě — nechci to číst, jak tihle jsou pro roušky a tamti proti a tihle se chovají jako debilové a tamti… Škoda mluvit.
Adharanand Finn, který je v Česku znám především svým bestsellerem Běhání s Keňany, vydal další knihu (česky zatím nevyšla): The Rise of the Ultra Runners.
Byť mě zmíněné Běhání s Keňany nijak zvlášť nenadchlo, tak na novou knihu jsem se těšil, protože číst si o ultra mě baví a prozatím jsem si všechny knihy na toto téma užil a byly inspirativní.
A pak taky, načasoval jsem si čtení, aby předcházelo mému vlastnímu ultra debutu.