Taky už jsem párkrát běžel s Keňany. 🤭 Pokud běžíte nějaký RunCzech závod, tak se tomu nevyhnete. A pokud běháte tak jako já (tj. 2x pomaleji, než ti Keňané) a někde na trati je obrátka, tak je cca někde v půlce potkáte, jak běží v protisměru. 😂

To že Keňané (ale bacha na to! - i Etiopané, Eritrejci a Uganďané) dominují vytrvalostním běžeckým disciplínám, si za poslední dlouhé roky všimnul kde kdo. A jak už to tak bývá, ve světě si toho všimli dřív, než u nás v Česku. No a Adharanand Finn o tom před lety napsal knihu Running with the Kenyans, která pak vyšla před časem i u nás pod názvem Běhání s Keňany.

Je v tom nějaké tajemství?

Podtitul českého vydání je Tajemství nejrychlejších běžců světa. Jak už to u těch “odhalených” tajemství bývá, neexistuje žádná stříbrná kulka, žádný zázračný recept, který vyrobí úspěch. Je to spoustu drobných věcí, které zapadnou do sebe a pokud je někdo (po mnoho let) ve správný čas na správném místě, respektive se na tom místě narodí, či žije převážnou část života, může se na tom úspěchu podílet.

Lidé se během miliónů let vyvinuli v běžce nikoli proto, že to byla zábava, ale proto, aby přežili.

Co všechno je pravděpodobně v tom koktejlu? Nadmořká výška (Iten, kde se kniha odehrává je 2.400 m n.m.), běhání přes špičku, běžecké kempy, výchova a vyrůstání v chudých poměrech, inspirující vzory/idoly, strava, vyzkoušená cesta k zajištěnému životu, všudypřítomná běžecká kultura a zkrátka a jednoduše — úcta k běhání.

Kdykoli běžím se skupinou Keňanů a přiběhneme k nějakému kopci, tak oni všichni zrychlí, zatímco moje přirozená inklinace je zpomalit. Když oni vidí kopec, vidí ho jako příležitost. Příležitost tvrději trénovat, tvrději makat.

Jak trénoval Adharanand?

Kromě linky, která se snaží zodpovědět, proč jsou Keňané v běhání tak dobří, je zde ještě další, kde se autor snaží běžecky zlepšit a zaběhnout si svůj první maraton (Lewa Marathon).

Přiznám se, moc jsem z knihy nepochopil, jestli měl Adharanand nějaký strukturovaný, či promyšlený trénink — mě to přišlo, že se čas od času přilepil k nějaké běžecké skupině, občas ho někdo na běh pozval, nebo měli pár výběhových tréninků se skupinou, kterou tam založil: Iten Town Harriers. A jednou běžel fartlek (30x minuta). Možná, že se jen přizpůsobil lokálním způsobům.

Nikdo si nevede tréninkový deník, ani nepočítá týdenní objemy. Každá session je zapomenuta, jakmile je odbyta. Měření času je pouze způsob strukturování tréninku, kdy začít a kdy skončit.

Jsou Keňani ještě inspirativní? 🤔

Adharanand knihu publikoval v roce 2010. Dnes, deset let poté už je situace jiná — spoustu běžců jezdí do Itenu rutinně trénovat, leckteré závody se snaží zvaní Keňanů vyhýbat a preferují “local heros” a ačkoli stále podávají Keňani a jiní východo-afričani fantastické výkony, jsou jednoduše… zaměnitelní.

Kniha tedy trochu zestárla (a dobře to reflektuje doslov ke 2. anglickému vydání). I tak, Running with the Kenyans/Běhání s Keňany je fajn běžecká kniha, kterou stojí za to si přečíst.

Po šest měsíců jsem dával dohromady hádanku, proč jsou Keňani tak dobří běžci. Na konci tu nebyl to žádný elixír, žádný běžecký gen, žádné tréninkové tajemství, které byste mohli pěkně zabalit a prezentovat se vší slávou. Nic, co by Nike mohl zkopírovat a prodávat jako nejaktuálnější běžecký trend. Ne, bylo to příliš komplexní a zároveň příliš jednoduché. Bylo to všechno a nic.

Pozn.: Četl jsem v angličtině - uvedené citáty jsou mým volným překldem.