Protože nejsem žádné B-čko a moje (běžecké) ambice (občas) neznají mezí (to je tak, když člověk furt kouká na YouTube na Kiliana 🤦‍♂️), přihlásil jsem se (znovu) na závod Černá Hora SkyRace. A vlastně jsem to udělal kvůli jediné věci — letos totiž oproti loňsku dávali tričko. A to se vyplatí, zmasakrovat si nohy kvůli kusu textilu s logem závodu. 🤪

Tož, to bylo tak…

Ambice nezkušeného skyrunnera

Tenhle závod už jsem nechtěl znovu běžet. Loni, kdy proběhl nultý ročník, mě nadchla idea zaběhnout si skyrunningový závod, který je delší, než známý Ještěd SkyRace. Ten už jsem běžel dvakrát. Stejně tak jsem dvakrát běžel Jesenický maraton. Takže zaběhnout si třicítku, to už bude brnkačka, ne? Ach, já pošetilec!

Závod jsem sice absolvoval (a na svou výkonnost bych řekl, že i se ctí), ale zrušil jsem se přitom tak, že jsem na 3-4 měsíce přestal běhat. Samozřejmě mě vytrestala moje lehkovážnost.

V první řadě, jde o horský závod a tak je potřeba počítat s určitou soběstačností — v pití, v jídle, atd. Už si přesně nepamatuju rozložení občerstvovaček, ale předpokládám, že to bylo podobně, jako letos — byly tři, přičemž největší vzdálenost mezi nima byla nějakých 14 km. To si moc dobře pamatuju — byl jsem dehydrovaný a po hrstech jsem spásal obrovské borůvky, které rostly na odvrácené straně Černé hory. Bez nich bych nepřežil. 💀

A pak, podcenil jsem profil: 1.800 m převýšení jsou prostě téměř dva vertikální kilometry. To neošidíš. Bohužel, člověk si to nedokáže představit, dokud v tom kopci nestojí. Dnes už vím, že jít takové stoupání bez hůlek je buď masochismus, nebo sebevražda. Závěrečné 4km klesání do cíle jsem protrpěl stylem gejša: cupity, cupity. Bolelo to. 😣

Jedna z mála věcí, na které jsem při svém běhání hrdý, je, že nemám žádný DNF. A tak i tenhle skyrace jsem dokončil. A ihned jsem ho zařadil mezi nejtěžší závody, které jsem kdy běžel.

Opatrnost přeživšího

Když jsem letos v únoru, v březnu plánoval sezónu, tak jsem s Černou Horou vůbec nepočítal — naplánoval jsem si maratony, krátký traily a taky svůj první (baby) ultra. Jenže znáte to, jak je to s těmi plány…

Takže potom, co mi zrušili již posunutý maraton, jsem se opět ponořil do plánování. Už ani nevím proč jsem se znovu podíval na stránky Černé Hory a ejhle! Dávali triko. 🤦‍♂️ Tak jsem se přihlásil.

Ovšem protože v půlce prázdnin jsem měl naplánovanou Krkonošskou padesátku, měl jsem na horské závody rozumně natrénováno (viz článek Příprava na první ultratrail). A v tomhle světlě už se Černá Hora nejevila tak černě. 🤭

A kromě specifického tréninku zde bylo také poučení z krizového vývoje. Shrnul bych to lakonicky jako: hůlky, vesta, gely.

• Hůlky, protože převýšení.
• Vesta, protože pití a výbava.
• Gely, protože energie.

Zbytek rovnice jsou už jenom: nohy, plíce, hlava. ✅

… to tě posílí

Podobně jako loni, jsem lehce po 7 ráno vyrazil z Prahy a na parkoviště v Jánských Lázních dorazil kolem 9:15. Registrace byla rychlá — dlouhý závod běželo něco přes sto lidí, takže žádné fronty.

Převlíkl jsem se do běžeckého a už jenom u toho jsem propotil triko! Bylo nezvykle teplo, dobře přes 20 °C. Loni mlha a sychravo, letos letní trailík. Hory bývají vrtkavé.

V netradiční čas 9:55 se štrůdlík skyrunnerů dal do pohybu směr Černá hora. Kam jinam než rovnou do svahu. Eliťáky jsem ani nezahlídl a pěkně jsem to umírněně jistil zezadu, z naprostého chvostu — poučen z loňska jsem věděl, že tady, v prvním kopci, se chleba rozhodně neláme a zrno se oddělí od plev mnohem, mnohem později.

Po prvním kilometru jsem vytáhnul hůlky a svižným skyrunnerským krokem jsem se po 5 km a 600 m převýšení poprvé podíval na vrcholek Černé hory. Oproti loňsku byl prohozený start a doběh, ale nijak zásadní rozdíl jsem v tom neviděl.

Kousek za vrškem, u Černé Boudy byla na 6. km první občerstvovačka a taky se zde dělila dlouhá a krátká (12 km) trasa. Doplnil jsem do softflasků vodu, protože další občerstvovačka byla až na 20. km. Čekal mě krásný, dlouhý 6km seběh severní stranou Černé hory, s pěknými výhledy na Sněžku a masiv Luční hory.

Tady jsem si na 8. km dal první gel, ty další jsem si už dávkoval po 6 km. Nikam jsem se nehnal, držel jsem si své tempo a i když seběhy všeho druhu mi jdou, nijak jsem to netlačil. Buď jsem už starý, nebo rozumný. 🤷‍♂️

Následující kopec, okolo Jeleního vrchu, byl mírný a krátký — kilometr na délku a 200 m stoupání. Já si jedu svoji klasiku: do kopce chůze s hůlkama, na rovině a z kopce běh. Jakmile seběhneme 1,5 km (a ztratíme nějakých 300 m), jsme v půlce závodu. A jak jinak, další kopec — 2,5 km na Špičák a dalších 300 m výškových.

Teď nás čeká seběh na kraj Černého Dolu, kde je na 20. km druhá občerstvovačka a já udělám první chybu — doplním si jenom jednu flašku, 1/2 litru vody mi do cíle bude stačit. Chyba, chyba… už jsem zapomněl, co nás čeká.

Protože, je to přece SkyRace, že jo! Takže znovu na Černou horu, opět přes 600 m převýšení, ale tentokrát ne na 5 km, jako na začátku. Ne, ne. Tentokrát je to převýšení na pouhých 3,5 km. Tady se lámou charaktery. Tady nezkušení proklínají své ambice a zkušení tiše trpí.

Já jsem trpěl tiše, podporován hůlkmi — v poslední třetině pod vrcholem už to byl boj. Zejména ten nekonečný kamenný chodník se schody! Nicméně, hůlky a gely mne podržely. Takže předcházeje soupoutníky jsem čas od času utrousil povzbudivou větu.

Někde v půlce výstupu jsem udělal druhou chybu — byla tam studánka a já jsem si opět(!) nedoplnil vodu. 🤦‍♂️ Každopádně, bojoval jsem dál, dokonce jsem na to v druhé půlce nebyl sám — v takovém krpálu je spoluběžec schopný konverzace vítanou vzpruhou a s kolegou jsme to vytáhli až na vrchol. Jen abyste měli představu, o čem mluvím — tady jsou ty tři kritické kilometry závěrečného výstupu. Podívejte se zejména na tempo a kadenci, to hovoří za vše. 😈

Ano, poslední kilometr na Černou horu jsem šel téměř 25 minut, s kadencí 19 kroků za minutu! Pravda, úplně to matematicky nevychází, ale co Garmin naměřil, to naměřil. 🤷‍♂️

Jakmile jsme s kolegou byli nahoře, čekala nás jen kilometrová rovinka k poslední občerstvovačce (opět ta samá u Černé Boudy). Tady jsem se pár minut zdržel (a kolega mě opustil) — čekal mě už jen 6km seběh do cíle. Pořádně jsem se občerstvil a doplnil jednu flašku.

Tady mám jeden občerstvovací tip, který jsem se naučil na Krkonošské padesátce: namočit oloupaný banán do soli, sníst a zapít vodou, nebo ionťákem. Divná kombinace, ale kdekoliv po 25. km vám bude připadat lahodná. 🤓

Závěrečný seběh byl dlouhý. Naštěstí jsem oproti loňsku měl zachovaný stehna, takže jsem nemusel cupitat jak gejša, 🎎 ale běžel jsem vcelku rozumných 5-6 minut na kilometr. Ale bylo to dlouhý, ubíhalo to pomalu.

Do cíle jsem zkusil ještě zabojovat, abych to dal pod 4,5 hodiny, ale už to nešlo. Nakonec jsem proběhl cílem v oficiálním čase 4:31:30, dvě hodiny a osm minut za vítězem.

Celkově dlouhý závod dokončilo 108 lidí, já jsem byl 89. Loni dokončilo 82 lidí a já jsem byl 63. Je určitě jen dílem náhody, že jsem v obou případech skončil 19. od konce. 🤭

Tak co, ještě jednou?

Celkově mám ze závodu jen dobré pocity — zlepšil jsem si čas o 23 minut, v ideálním prostředí si vyzkoušel hůlky, vestu a gely. Nestrhal jsem se. Co se týče zkušeností, nebál bych se u podobného závodu uštědřit radu začátečníkovi.

Ale hlavně — je to náročný závod v horách! A to mě baví. 🤗 Jestli půjdu za rok znovu? Nevím. Září bývá na závody bohaté a já většinou stejné závody běhám opakovaně jen výjimečně. Ale Černá Hora SkyRace by se mohla zařadit mezi moje oblíbené.

Související články

• Krkonošská padesátka, můj první (baby) ultra trail
• Příprava na první ultratrail