Tak je to tady! Mám za sebou svůj první ultra trail. Sice jen takový maličký, pouhou padesátku (a zasloužilí ultráši by se mi nejspíš smáli), ale technicky je to tak — 50 km je víc, než maraton. Takže ultra! 💪 😂

Proč Krkonošská padesátka?

Závod Krkonošská padesátka jsem si vybral kvůli pár důvodům:

• Je to trail v horách (aby ne, když je součástí série Trail Running Cup),
• je to 50 km, takže jen o 8 km víc, než maraton (který rutinně zvládám),
• profilem a převýšením to není tak daleko od Jesenického maratonu (který jsem už 2x běžel)
• a časově mi to dobře vycházelo mezi jarní a podzimní maraton.

Příprava

Podrobněji jsem se o své přípravě na tenhle závod rozepsal v článku Příprava na první ultratrail. Tady jen shrnu pár bodů:

• Nijak systematicky jsem netrénoval, spíš jen pocitově běhal objemy ve (svém) středním tempu.
• S tím, jak jsem opustil svůj jarní maratonský plán (přesunutý a zrušený Pražský maraton) začaly klesat moje měsíční objemy — z 230 km měsíčně jsem spadnul na nějakých 130-150 km.
• Celkem pravidelně jsem jednou týdne běhal trailové kopce, cca 15-20 km a 400-800 m převýšení.
• Poté, co mi odpadnul jarní maraton, jsem si vzal jeden do počtu (ať neztratím rytmus) — vybral jsem si Český Kros Kunžak a pojal ho jako trénink na padesátku.

Vybavení

Jelikož na závod není žádná povinná výbava (nabitý mobil stejně nikdo nekontroloval), bylo mi jasné, že budu potřebovat jen dvě věci: běžeckou vestu a trailové hole.

Běžecká vesta

Nejdůležitější funkcí vesty je… že může nést vodu. Když běhám do 20 km, tak můžu jít úplně bez vody, v podstatě při jakékoli teplotě. I 30 km v tréninku zvládnu bez pití, pokud není víc jak 20 °C. Ale samozřejmě, když pití sebou mám, je to hned radostnější.

Moje vesta (Inov-8 Race Ultra Pro 5 Vest) má dva 0,5 l soft-flasky. Což na 50 km není moc, ale samozřejmě se dají na občerstvovačkách doplňovat. I bylo dost studánek po trase. Odhadem jsem během závodu vypil takových 5 l tekutin, převážně vody, něco ionťáku, trošičku Kofoly a na poslední občerstvovačce trochu nealko piva.

Ale vesta není jenom nosič vody. Dá se do ní dát mobil, větrovka, gely a občerstvení na cestu atd. Takže za mne, na závody (a tréninkové běhy) 30+ je vesta nutnost.

Trailové hole

Že je dobré mít na obdobný závod hůlky, jsem zjistil skrze tvrdou zkušenost — loňský Černá Hora SkyRace mě vyškolil, že pokud nechci mít po 20 km v horách rozsekaný stehna a nechci z kopce cupitat jako gejša, 🎎 jsou hůlky silně potřeba.

V závodě se mi to potvrdilo — závěr padesátky byl dlouhý 10km sestup. Celou dobu jsem běžel, nikdo nepředběhl mne, zato já jsem předběhl zhruba 13 lidí. Jedno běli společné… nikdo z nich neměl hůlky a já jsem je předbíhal přibližně dvojnásobnou rychlostí. Uměl jsem si dobře představit, čím si procházejí. 😣

Hůlky, které jsem tímto závodem pokřtil, jsou skládací Leki Micro Trail Pro. Pořídil jsem si je v květnu a průběžně jsem s nima chodil trénovat (zejména výše zmíněné trailové kopce), abych si na ně zvykl.

Boty

Běžel jsem ve svojich oblíbených Inov-8 TerraUltra G 260, ale vzhledem k tomu, že bylo pěkné počasí a trail byl suchý, byla nejpodstatnější vlastností boty pohodlnost a to, že nezpůsobuje otlaky a puchýře. Vzorek byl nedůležitý — občas jsem viděl, že lidi běží v silničkách a nebyl s tím žádný problém.

Občerstvení

Jako zdroj energie na cestu jsem si vzal 4 gely GU Energy Gel s příchutí slaný karamel. 🤗 Asi by se hodil jeden, dva navíc, ale bylo to všechno, co jsem doma měl. Takhle jsem si dával jeden gel každých 11 km. Opět, podobně jako v minulém závodu, žádný nárůst energie jsem necítil, ale taky jsem během těch 50 km nezažil jedinou krizi.

Větrovka

Spíš tak tréninkově jsem si do vesty přibalil super-novou větrovku Inov-8 Windshell. Ani ne, že bych se bál počasí — i když jsem si říkal, že nahoře by mohlo foukat — jako spíš, abych si zvykal nosit nějakou (budoucí) povinnou výbavu. Nicméně, tahle větrovka je lehká jako pírko, takže jsem na ni okamžitě zapomněl a vzpomněl jsem si na ni až druhý den, kdy jsem vestu vybaloval do pračky. 🤭

Průběh závodu

Závod startoval z lyžařského resortu Svatý Petr. Nikam jsem se nehnal a postavil se na úplný konec startovního pole. Vybíhalo se, jak jinak, do sjezdovky, byť do té nejmírnější, a pokračovalo se neustále 9 km do kopce, prvně na Hromovku, přes Boudy na Pláni až k nejvyššímu body trasy (můj Garmin naměřil nějakých 1.298 nm.), poblíž Stohu a pak zpátky dolů, dlouhým 4km traverzem do Svatého Petra.

Tu první kopcovitou část jsem šel, poměrně ostrým tempem, s hůlkama. Stejně, jako všichni v mojí výkonostní kategorii. Šetřil jsem se, nevěda, co mě ještě čeká. Dlouhý seběh jsem si užil — seběhy (i ty technické) jsou mojí silnou stránkou a dlouhé horské seběhy mi vyhovují. 💪 Jen je potřeba nevypadnout ze soustředení.

Po obrátce ve Svatém Petru, kde byla teprve první občerstvovačka — až na 14. km(!) a bez jídla(!) — jsme se pustili po malé odbočce po Dřevařské cestě do údolí Bílého Labe. Vlastně jsme oběhli Kozí hřbety. Pěkná pasáž, ale opět, 9 km do kopce.

To už jsme měli za sebou zhruba půlku závodu. Pak se kolem Bílého Labe zbíhalo zpátky do Špindlu, který jsme ale jen lízli a někde na 35. km začal závěrečný masakr — výstup na Medvědín. Nejméně záživná část trasy (po nekonečné silničce), byť s pěknými výhledy. 😣 Tady se oddělovalo zrno od plev: kdo umí chodit kopce a kdo ne. Zde mi hůlky zatraceně pomohly. Kdybych je neměl, tak na závěrečný úsek jsem jak zombie.

Poslední etapa — cca 10 km — byly rovinky a dlouhý, 6km seběh do cíle. Tady došlo na lámání chleba. Kdo měl v předešlých kopcích hůlky, tak běžel (rozumnou rychlostí). Kdo neměl, trpěl. Ačkoli jsem s nimi soucítil, předbíhal jsem je nemilosrdně dvojnásobným tempem. 😈

Poslední cílový půlkilometr přes centrum Špindlu byl úmorný. Byl už jsem vyšťavený a sotva jsem běžel. Ale hodně lidí fandilo a to člověka povzbudí. Cílem jsem proběhl v čase 7:29 (oficiálně 7:30), pouhé 4 hodiny za vítězem Jirkou Čípou. 🤭 Dcera mi pak řekla, že jsem v cíli vypadal opravdu vyčerpaně. Měla pravdu.

Co se mi až tak nelíbilo

I když jsem byl se závodem spokojený, jsou dvě věci, které bych vytkl. Za prvé, rozmístění občerstvovaček a informace o nich. První občerstvovačka po startu byla až na 14. km, což mi přijde hodně. Navíc tam bylo jen pití, ani jeden banán. Což vzhledem k tomu, že se probíhalo (znovu) startem, beru jako oraganizační selhání. Další občerstvovačka pak byla hned na 18. km. 🤷‍♂️

Jednotlivé občerstvovačky měly (opakovaně) nevěrohodné informace o té následující. Člověk se tak např. dozvěděl že: “další občerstvovačka je až za 12 km” (byla za 7), či “další občerstvovačka je na 45. km” (byla cca na 41.). Mimochodem, rozmístění občerstvovaček nesedělo ani s propozicemi — místo slibovaných 7 jich bylo jen 5.

Nicméně musím říct, že dobrovolníci na občerstvovačkách byli vždy skvělí a vyjma té první, ošizené, byly k dispozici správné běžecké ingredience: voda, ionťák, občas kofola, nealko pivo, banány, cukrové tablety, sůl. Na té poslední měli dokonce domácí perník s čokoládovou polevou! 👍

Druhá věc, co mě trochu zklamala: že to nebylo až tolik trailový. Což o to, po horách jsme poběhali dost, ale tak minimálně polovina trasy byla po asfaltkách, panelech a zpevněných cestách. Na to, že se seriál jmenuje Trail Running Cup bych čekal, že tam bude víc lesních cest a single trailů, jak to znám z jiných závodů.

Na druhou stranu, chápu, že naplánovat trasu, aby ji KRNAP schválil nebude úplně jednoduché. Ale přeci jen — vzhledem k tomu, že tenhle závod dynamicky mění trasu z roku na rok a že padesátka má limit 300 lidí, určitě by šlo ji do budoucna položit více do trailu.

Desatero (ultra) začátečníka

Možná se někomu bude hodit pár zásad, jak pojmout své první ultra. Není to nic kanonickýho, ale za sebe bych doporučil:

1. Vyzkoušený boty, ve kterých uběhnu bez puchýřů a otlaků minimálně maraton.
2. Vyzkoušený ponožky, ve kterých uběhnu bez puchýřů a otlaků minimálně maraton.
3. Vyrazit rozumným tempem, nikam se nehnat. Nenechat se strhnout — zrno od plev se oddělí v poslední třetině, čtvrtině.
4. Kopce (nahoru) se chodí. Nejlíp s hůlkama.
5. Rovinky a kopce dolů běhat.
6. Pokud je terén moc technický, raději přejít do chůze, nebo opatrně zpomalit — zranění kvůli chvilkové nepozornosti se nevyplatí.
7. Mít dostatek vody, znát rozložení občerstvovaček, či studánky po trase.
8. Mít dostatek občerstvení (gely, tyčinky).
9. Mít nouzových 50 Kč (v Krkonoších spíš 100-200) na neplánované občerstvení v boudě, u stánku, apod.
10. Myslet jen na nejbližší cíle (občerstvovačka, kopec, zatáčka, atd.), držet rytmus (raději zpomalit, ale nezastavovat).

Poslední rada na závěr

Tuhle radu si vypůjčím od britského ultra běžce Damiana Halla (@Ultra_Damo), kterou jsem našel v jeho článku Mental tips for ultramarathons a kterou se snažím na závodech dodržovat:

Usmívejte se na ostatní běžce, poděkujte dobrovolníkům, plácněte si s dětma.

Související články

• Příprava na první ultratrail
• Český Kros Kunžak, maraton Českou Kanadou
• Běžecké cíle 2020