Jestli letos půjde všechno podle plánu, měl bych zaběhnout svůj devátý a desátý maraton. A o těch nejspíš něco napíšu. Co ale těch zbylých osm předešlých? Zapomínám čím dál víc a malá rekapitulace neuškodí.

1. Maraton Praha, 2014

Můj první maraton, který už se ztrácí v romantickém oparu nostalgie. Trénoval jsem na něj 8 měsíců a naběhal cca 800 km. To pěkně z čisté vody, kdy jsem v létě vstal z gauče s velmi slušnou nadváhou.

Silným zážitkem byl hromadný start — melodie Vltavy a 10.000 běžců, to je slušná dávka emocionální energie, která vžene slzu do oka.

Dodnes si pamatuji, jak mě rodina vítala na trati. Doběh si moc neuvědomuji, jen že jsem měl v hlavě prázdno, žádná euforie. Celý následující týden mě fest bolely kvadricepsy, ale hekal jsem s určitou hrdostí. Týden na to už jsem plánoval další maraton.

2. Kladenský maratón, 2014

Od svého druhého maratonu jsem si sliboval prolomení hranice 4 hodin. Nestalo se. Bylo to celkem ambiciózní očekávání (oholit 1/2 hodiny není jen tak), ale i tak jsem se zlepšil o 21 minut.

Startuje a finišuje se na místním stadiónu Sletiště a běží se osm zhruba 5km okruhů přilehlým lesoparkem. Příjemný závod, s fajn organizací, žádná masovka.

Trénoval jsem podobně jako na první maraton — podle online plánu na Runkeeperu, dodržoval jsem jenom objemy, tempa jsem ještě neřešil. A asi jeden z posledních závodů, který jsem běžel bez srdečního monitoru.

3. Marató de Barcelona, 2015

Do třetice všecho dobrého. Můj první zahraniční maraton a na dlouhou dobu taky ten nejúspěšnější.

Trénoval jsem podle adaptabilního Endomondo plánu, kdy už jsem dodržoval všechna tempa, intervaly, atd. Řekl bych, že mají docela dobře pochycenou predikci výsledného času — to co předpovídali mně, to jsem pak i zaběhnul.

Během závodu jsem se byl 2x vyčůrat a to mě stálo 4hodinovou hranici, která mi utekla o pouhých 17 sekund. Dodneška si pamatuju ten 2km finiš od Monumento a Colón na úrovni moře až k Plaça d’Espanya — táhlé, 5% stoupání, rovné jako přímka. Bojoval jsem jako lev, ale pod čtyři jsem to nedal.

Je to asi jeden z mála maratonů, který jsem zaběhl v perfektní kondici a kde jsem nezažil maratonskou zeď. Ukázková tepovka od začátku do konce:

Barcelona je krásné město a proběhnout ho skrz na skrz je zážitek. Pokud se před váma (doslova) zničehonic objeví monumentální Sagrada Família, nebo 20metrová Miróova socha Mujer y pájaro, je to vzpomínka na celý život.

4. Maratón Montevideo 42k, 2015

Měsíc po Barceloně jsem běžel svůj 4. maraton. Asi to byla chyba, ale nemohl jsem odolat — byl jsem zrovna pracovně v Uruguayi a zaběhnout si při té příležitosti maraton je životní šance.

Dělal jsem si aspirace, že bych (rutinně) zaběhnul stejný čas jako v Barceloně, ale to jsem se přepočítal. Byl to (a doposud pořád je) můj nejtěžší maraton. Ne svými parametry, ale tím, v jakém stavu jsem byl já.

Jednak jsem asi nebyl ještě pořádně zregenrovaný po minulém závodě, jednak jsem měl slušný 5hodinový jet-lag, jednak bylo vedro (tuším takových 28 °) a organizace nebyla úplně excelentní (inu, Latinská Amerika) — na zpáteční cestě maratonu na spoustě občerstvovaček úplně chyběla voda! Marně jsem volal: "¡Agua, agua!" Byl jsem dehydrovaný a po 30. km se mi stalo to, co na maratonu ještě nikdy… musel jsem občas potupně přejít do chůze. Jediný, co mě přimělo to dokončit, byl slib dceři, že přivezu medaili. Tak jsem to nevzdal.

Nicméně, trasa byla příjemná — vyjma úvodních a finálních 2-3 km se běželo celou dobu po přímořské promenádě a i když Montevideo v podstatě nemá žádné pamětihodnosti, ani zajímavou architekturu, byl to fajn závod.

A večer jsem si dal pořádný uruguayský steak — takový si v Evropě nedáte!

5. Jesenický maraton, 2016

Rok 2016 byl rokem, kdy se u mne začalo projevovat pracovní vyhoření. První obětí byl květnový Pražský maraton — ač jsem měl zaplacené startovné, tak jsem klouzavě dospěl k tomu, že ho nechci běžet, že na to fyzicky nemám.

Avšak v půlce roku jsem se přeci jen vzchopil a zkusil Jesenický maraton. To byla pro mne velká neznámá. Určitě mi pomohlo, že jsem dva týdny předtím strávil s rodinou dovolenou v Alpách, kde jsem si dal pár horských 25tek, s pěkným převýšením. Každopádně, nevěděl jsem, co od horského maratonu čekat.

Nakonec to byla krásná premiéra. Kromě úvodního 5km stoupání na Šerák jsem běžel na tepovku, abych nepřešvihl 142 BPM. Pak už to byla krásná hřebenovka, proložená Pradědem na 26 km, zakončená hutným 4km klesáním do cíle.

Hřebeny Jeseníků stojí za to si proběhnout a pro mne se z tohoto závodu stala srdcová záležitost — až na výjimky, jen málokdy běžím některý závod podruhé… a tady to jistě bude potřetí a víc.

6. Dresden Marathon, 2016

Asi druhý nejtěžší maraton. V práci jsem procházel pracovním vyhořením, což mělo velký vliv na fyzičku (třeba letitá klidová tepová frekvence 42 BPM se mi chronicky zvedla na 64 BPM). Po Jesenickém maratonu jsem sice měl dobrý pocit, ale týden, čtrnáct dní před Drážďanama jsem se cítil vyčerpaný.

Nicméně na startu jsem se cítil narvaný endorfinama a dokonce jsem se rozhodnul běžet o 5 minut rychlejší čas. Já vím, neuhlídaný ambice. Ale to už byla jen taková třešnička na dortu.

Z maratonu si vlastně nic nepamatuju, pouze jediný zlomový bod — na metě půlmaratonu jsem to cítil… došlo mi. A nebyl to jen pocit, všechny moje maratonské zdi jsou věrně doloženy mojí tepovkou. Zbytek závodu bylo jen 20 kilometrů dlouhý trápení, podobné deliriu. Ale dokončil jsem. A nakonec to ani nebyl můj nejhorší čas. Jsem rád za takovou zkušenost.

7. Copenhagen Marathon, 2019

Pracovní vyhoření si vzalo svou daň — v podstatě jsem na rok a půl přestal běhat. Znovu začít se mi podařilo až s nástupem do nové práce. Veškerá fyzička byla pryč, začínal jsem se stejnou kondicí a se stejnými tempy, jako když jsem trénoval na první maraton.

Trvalo mi celý rok, než jsme se psychicky a fyzicky cítil na to, běžet další maraton. Ano, můj 6. a 7. maraton dělí dva a půl roku. Začal jsem zvolna několika půlmaratony a pak jsem před Kodaní začal trénova podle své upravené Hanson Marathon Method (podle níž jsem trénoval i na Drážďany).

Kodaň je krásné město — na kulturu, na ježdění na kole, na běhání. Na start jsem si v pohodě dojel na bikesharingovém kole (a stejným způsobem jsem se po závodě dostal do hotelu). Závod samotný šel jako po drátkách — když má člověk poctivě natrénováno, tak to jde samo. Sice jsem o 10 minut nedosáhl na čas, na který jsem trénoval, ale s přehledem jsem poprvé prolomil hranici 4 hodin.

Součástí startovacího balíčku byly i různý vouchery do kodaňských restaurací, takže jsem si k večeru užil parádní hamburger. (Mimochodem, jídlo je v Kodani výborné všude.)

Krásný závod! Asi ten nejhezčí silniční maraton, co jsem zažil.

8. Jesenický maraton, 2019

Návrat na místo činu. Po Kodani jsem si chtěl dát nějaký trailový maraton a moc jsem nad tím nepřemýšlel — jednak to vycházelo z hlediska plánování, a druhak… dobré vzpomínky.

Na podruhé jsem měl v cíli o 16 minut horší čas. Že by chybějící běhání v Alpách? Neměl jsem moc natrénované kopce a dlouhých tréninkových běhů taky moc nebylo. Poprvé se mi stalo, že mě na maratonu chytly křeče. Na občerstvovačce na Jelení studánce jsem se narval magnéziovýma tabletama (které tam naštěstí měli) a doklepal to dokonce. Závěrečný 3km sestup byl lahůdka.

Ale i tak, opět krásný závod! Jeseníky jsou srdcovka a tenhle závod jsem neběžel naposled. Že bych to příště zkusil s hůlkama? Úvodní trhák na Šerák-Keprník dokáže pořádně vyždímat. Stejně jako výstup na Švýcárnu a na Petrovy kameny. Uvidíme…

Osm maratonů

Tak to je příběh mých osmi maratonů. Je to příběh s otevřeným koncem — zítra běžím svůj devátý. A i ten jubilejní už mám letos naplánovaný. Pomalu, postupně budou přibývat…

Související články

• Moje maratonské vyznání