Když nejsou závody, tak si člověk něco vymyslí. I když tohle nebyl úplně takový ten osobní projekt, který vyplní covidové vacuum. To bylo tak…

Někdy před devíti lety, když dceři ještě nebyly ani dva roky, jsme vyrazili na rodinný výlet na Sněžku. Dceru jsem nesl v krosničce. Bylo to v dobách, kdy jsem se začal zajímat o trailové běhání.

Vyšlápli jsme to nahoru a najednou, na vršku, vidím, jak po té kamenné “silničce”, co vede z Polska, vybíhá nahoru holka… a na nohou má Inov-8ty, takový ten legendární modro-oranžový model X-Talonů.

Od té doby jsem věděl, že si chci na Sněžku vyběhnout taky. A i když to byl jen takový malý sen, běžec s rodinou si musí na svou příležitost občas počkat…

Už jsem o tom letos psal v článku Příprava na první ultratrail — začal jsem si v Mapy.cz naklikávat trailové trasy, které jsem si pak nahrával do hodinek a běhal podle navigace.

Tyhle trasy většinou běhávám s běžeckým parťákem a jednou jsme si tak při běhu povídali o Krkonoších a že bychom se rádi proběhli po krkonošském hřebenu… a tak jsem si naklikal pár tratí na Sněžku. Ta nejdelší je 50km okruh z Černé hory na Sněžku (a zpět), ta střední je 35 km z Pece na Sněžku a ta nejkratší totéž, ale jen milosrdných 25 km.

Bylo jen otázkou času, než na jednu z nich dojde. A tak jsme si vzali den dovolený a páteční dopoledne nás zastihlo na parkovišti v Peci pod Sněžkou. Předpověď slibovala v Peci 5 °C maximum a polojasné slunečno.

Vyrazili jsme po červené do Modrého dolu. Čekalo nás vytrvalé 7km stoupání až na Luční horu. Po prvním kilometru jsem vytáhnul hůlky, které jsem nepustil z ruky až ke Kapličce mezi Luční a Studniční horou.

Tady vám musím něco prozradit o svém běžeckém parťákovi — je to zkušený a letitý skialpista. Takže všechny ty kopce, co já chodím, nebo běhám s hůlkama… on prostě běhá (a nahoře na mne čeká).

Po odbočce z Modrého dolu na Richtrovy boudy nás na chvilku zaskočila páska se zákazem, ale nakonec se ukázalo, že je to jen kvůli svážení klestí vrtulníkem. Ten jsme za chvíli i viděli — parkoval hned vedle Richtrových bud.

Další kopec na Výrovku nás ponořil do mlhy, ale už při výstupu na planinu Luční hory, lemovaným namrzlými smrky, se nám ukázala příjemná, slunečná tvář hor. Lidí jsme potkávali málo, běželo se po rovince.

Někde u Luční boudy jsem si dal první gel — běželi jsme nalehko. V baťůžku jsem měl jen rukavice, čepici a náhradní triko, kdyby na Sněžce bylo ošklivě mrazivo.

Ještě nikdy jsem nabyl na polské straně hor, tak jsem tam trasu při plánování trochu protáhnul. Cesta byla kamenitá, dlážděná, běželo se dobře. Za chvíli jsme byli u západního nástupu na Sněžku, kde se připojuje cesta z Obřího dolu. Lidí znatelně přibylo.

Vrchol Sněžky se přechodně schovával v mracích a my jsme se rozhodli pro kamenou cestu na polské straně. Jednak jsme tam ani jeden z nás ještě nebyli, jednak tam bylo málo lidí.

Samozřejmě bych mohl chlapácky tvrdit, že jsem na tu Sněžku vyběhnul. Ale pravda je, že jsem ji zdolal svým klasickým, skyrunnerským stylem — s hůlkami, občas jít, občas popoběhnout. Je to prostě krpál. Ale můj parťák to vyběhnul celý! Čestný pionýrský.

Na vrchol jsme dorazili v pravé poledne (i když to podle fotky vůbec nevypadá), dali si sušenku, banán a samozřejmě, vrcholovou fotku. Můj parťák dorazil chvilku přede mnou, takže se hnedka zakecal s další běžeckou dvojicí. Prý nás dokonce někde zahlédli.

Výhledy nebyly, trošku profukovalo, výš už to nešlo, co jsme mohli dělat? Tak jsme po svačince pokračovali dál.

Hřebenovka na východ od Sněžky mě vždycky lákala a dnes jsem na ni poprvé mohl spočinout svou nohou. Nutno říct, že sny jsou někdy lepší než skutečnost — kamenný chodníček není úplně to, co by moje běžecká inkarnace milovala.

Přece jenom, správný trail je pro mne nezpevněná lesní cesta, či pěšinka. Těch v Krkonoších moc není — Krkonoše, to jsou hlavně silničky a kamenné chodníčky. Na turistiku asi dobrý, na běhání nic moc. Ale za ty rozhledy, okolí a čerstvý vzduch to stojí.

Po Obřím hřebeni jsme dorazili na Svorovou horu a u boudy Jelenka jsme to po zelené otočili zpátky na západ, zpět ke Sněžce. Tady se ukázaly limity plánování nad mapou z tepla domova. Byť je stezka nad Slunečním údolím značená turistická trasa, běžet se nedala.

Já vím, že Kilian by to samozřejmě běžel jako srnka, ale já jsem po 15 km pokorně vzal hůlky a přešel do chůze — pěšina byla plná kořenů, kamenů, výmolů, nahoru dolů, občas přechod kamenného pole…

V takových místech mám jednoducho strategii: neplýtvat energií a nezranit se. Jakákoli pomoc je sakra daleko. Ani můj parťák, který mě obvykle podporuje a popohání ať běžím, nic nenamítal.

Buď jak buď, ve Slunečném údolí bylo opravdu slunečno. Nicméně hned, jak jsme se pod lanovkou napojili na žlutou směr Růžová hora a Růžohorky, zapluli jsme do mlhy, která nás více méně neopustila až do cíle.

Zpátky do Pece jsme doběhli v čase 4 hodiny a 3 minuty. Mapy.cz trochu kecali — i když moje Garminy trochu podměřují, tak to nebylo 25 km, ale téměř 27. Nasbírané převýšení 1.310 m. Mně na to stačily dva gely, jedna sušenka, trochu vody, větrovka a dobré trailové boty.

Byl to pěkný běh. Už plánuju v Krkonoších další. Letos to asi už nebude, ale na jaře…

• Trasa na Mapy.cz: Sněžka 25k