Už si nevzpomínám na všechny peripetie toho nápadu, ale myslím, že to začalo před dvěma lety, kdy jsem běžel první ročník závodu Černá hora SkyRace — v jednu chvíli se přede mnou otevřelo panoráma Krkonoš a uprostřed trůnila Sněžka. A říkal jsem si, že by bylo pěkné si z Černé hory na Sněžku zaběhnout.

Ta idea se postupně vyvíjela, až to časem dospělo k okruhu, který jsem nazval FKT Černá Sněžka. Ale o tom psát nechci — rád bych se podělil o to, jak jsem si tuhle štreku zaběhnul.

Vybavení na cestu

Jedná se o okruh, který má podle Mapy.cz délku 51 km. Nasbírané převýšení se na jednotlivých mapových podkladech liší, ale jde zhruba o 2.100-2.300 m. To už je slušná porce kilometrů a metrů, navíc v horách, takže mít sebou rozumné vybavení je nutnost.

Ještě než začnu od oblečení, důležitá zmínka, kterou zná každý, kdo chodí do hor — sledovat počasí a nachystat se na různé alternativy. Meteoslužby hlásily, že na Sněžce ten den bude něco nad nulou, budou přeháňky a naštěstí bude jen velmi slabý vítr.

Takže jsem zvolil stejné oblečení, jako když jsme loni v půlce listopadu běželi Sněžka 25k: dlouhé slabé elasťáky, dvě trika (s krátkým, s dlouhým) a větrovku. Pro jistotu jsem přibalil do batůžku rukavice proti větru, běžkařskou čepici a náhradní triko.

Zbytek vybavení jsem měl téměř stejné jako na loňskou Krkonošskou padesátku — běžecká vesta, hůlky (kvůli převýšení), litr vody v softflaskách, 6 energetických gelů, 2 raw tyčinky a banán. 🍌

Jediná věc, kterou jsem měl oproti minule navíc, byla maličká power banka a káblíky na napájení hodinek a telefonu. Ne, že bych to potřeboval — mám vyzkoušený, že obojí mi na tuhle vzdálenost vydrží — ale jednak jsem to měl pro jistotu a jednak jako trénink na delší vzdálenost.

Logistika na trase

Takovouhle akci bez podpory jsem ještě neabsolvoval a tak je důležitý si věci naplánovat — už se mi párkrát stalo, že jsem při delším závodě či tréninku něco podcenil a pak uprostřed lesů řešil dehydrataci, nebo křeče, protože mi došlo kvůli nedostatku přísunu energie. 🤷‍♂️ Logistiku na trase jsem si tedy rozdělil na tři části: navigace, pití a jídlo.

Nejjednodušší to bylo s jídlem — spočítal jsem si gely (cca jeden na 8-10 km), přidal něco navíc (tyčka, banán) a počítal, že si cestou dám někde na příhodném místě polévku.

Navigace byla taky jednoduchá. Trasu jsem si nahrál do hodinek (běhám takhle od loňského jara). Memorizace mapy taky trochu pomohla — konec konců, okruh jsem plánoval přes známá místa (jen se mi to ještě nespojilo dohromady).

Trochu obavy jsem měl z dostatku vody. Na loňské letní padesátce jsem vypil 5 litrů tekutin. Pravda, bylo léto a vedro, ale i tak — aktuálně jsem plánoval nést jenom litr vody a na trati nebyly žádné pořadatelem zajištěné občerstvovačky. Zkrátka self-supported.

Prozkoumal jsem mapu, ale se studánkama to v Krkonoších není moc slavný. Spoléhal jsem tak spíše na otevřené boudy a občerstvení — podle mapy jsem prošel všechna místa na trase, kde by se dalo koupit občerstvení a podle jejich webových stránek se snažil zjistit, jestli v dnešní epidemické době mají otevřeno.

Ponaučení je jasné — pokud by byl úplný lockdown, byl by nutný ještě nějaký camel back a nést si většinu vody na cestu sebou.

Report z Černé Sněžky

Jelikož jsem se svým nadcházejícím počinem nijak netajil, rozhodli se ke mně přidat dva běžečtí parťáci, se kterými běhám ve všední dny. Jelikož jsou v digitálním prostoru stydliví, budeme jim tarantinovsky říkat Mr. Fox 🦊 & Mr. Bear 🐻

Na startovní bod, centrální parkoviště v Jánských Lázních, jsme dorazili lehce po 9. ráno a po převlečení a nachystání výbavy jsme v 9:35 vyrazili na trasu. Při svých chabých zkušenostech jsem odhadoval, že na cestě strávíme něco přes osm hodin.

Na okruh jsme se vydali po směru hodinových ručiček, tedy z Jánských na severozápad, úbočím Černé hory, směrem na Liščí horu. Jde o táhlé 5km stoupání, které ničím moc nezaujme a kde jedinou odměnou je pohled na vápenku v Černém dole.

Mr. Bear 🐻 & Mr. Fox 🦊 jsou lepší běžci než jsem já a tak, i když jsem jim opakovaně říkal, že na těhle závodech, s těmihle parametry se kopce (v mojí výkonnostní kategorii) chodí, ničeho nedbali a běželi a běželi. Co mi zbývalo? Tak jsem taky do kopce běžel.

Po krátkém seběhu do údolí říčky Čistá nás čekal výběh na Liščí horu — další táhlý 5km výstup, tentokrát už s hezkými panoramatickými výhledy. Na Liščí hoře, což byl zhruba 12. km, nás potkal první sníh, většinou ve formě sněhových jazyků přes cestu. Taky jsme tady potkali smíšenou dvojici běžců v protisměru.

Z Liščí hory je to téměř až pod Sněžku více méně rovinka (na trailové poměry), krásně běhatelný úsek po krkonošské náhorní planině mířící mezi Luční a Studniční horu.

Právě mezi těmito dvěma plochými horami byl kritický úsek, kvůli kterému jsme náš pokus postupně o měsíc odkládali. Nicméně dnes už byla cesta nějaké dva tři týdny vyfrézovaná a ani dál, od Památníku obětem hor až ke Sněžce už nebyl nikde na cestě sníh.

Na Luční boudě si moji parťáci doplnili vodu a pokračovali jsme “zkratkou” přes Polsko. Jestliže doposud jsme měli hory sami pro sebe, tak od Luční začal provoz houstnout.

A zahustil se nejenom počet turistů, ale i počasí — začalo trochu víc profukovat, takže jsem nasadil kapuci u větrovky a sem tam nás zkrášlil májový deštíček.

Samotnou Sněžku jsme vzali ztečí po řetězech ze strany od Obřího dolu. Že nám to Sněžka nedá zadarmo, nám dala najevo skrze mlhu a déšť krupičkového sněhu, který nás zasypával cestou vzhůru.

Mr. Fox 🦊 & Mr. Bear 🐻 měli jako vždycky náskok a tak když jsem je nahoře dohnal, byli už trochu promrzlí. Dorazit sem nám trvalo nějakých 3 a 1/2 hodiny a byli jsme na 22. km. Zaranžovali jsme vrcholové foto a bez dalšího zdržování jsme pokračovali do příjemnějších partií hor.

Následující hřebenovka na Pomezní boudy je sice malebná, ale k běhání moc není — kamenné chodníčky vyžadují neustálé soustředění a není to nic příjemného ani na kotníky, ani na unavené svaly. Ale výhledy jsou odtud nádherné.

Postupně jsme se propracovali až do blízkosti Pomezních bud a tady jsme poprvé (a naposled) seběhli z trasy — navigace v hodinkách mi to neukázala úplně přesně a tak jsme místo po červené pokračovali dál po Hřebenovce. Dostali jsme se až na Tabuli (Skalny Stół) a dál nás to stejně kvůli hnízdění tetřeva nepustilo. Přidali jsme si tak ke trase cca 1,5 km a 100 výškových metrů.

Na Pomezních boudách jsme si dali v pivovaru Trautenberk první a jedinou zastávku. Objednali jsme si polívku kulajdu a birell, doplnili vodu a pokračovali — byli jsme na 30. km, takže už nás čekal jen půlmaraton a závěrečná lahůdka. 😈

Počasí se zlepšilo, vykouklo sluníčko, takže jsme sundali větrovky a běželi lehce zvlněnou krajinou, nejdříve Pomezního hřebenu a poté Dlouhého hřebenu. To jméno sedí — je opravdu dlouhý.

Tady už únava začínala být znát a kopce jsme čím dál víc chodili. A i když Mr. Bear 🐻 & Mr. Fox 🦊 pořád drželi čelní pozice, bylo vidět, že délka trasy se na nás víc a víc projevuje.

Ke konci Dlouhého hřebenu nás čekal 3km seběh do Temného Dolu a alespoň sám za sebe jsem cítil, že svaly na nohách ještě drží — sice unavené, ale ještě ne rozsekané. Asi za to mohly hůlky.

Přímo v Temném Dolu, u kaple sv. Anny jsme narazili na moderní křížovou cestu. Moje umělecké srdce zaplesalo a musel jsem ji celou zvěčnit.

Tou dobou už jsme za sebou měli přes 41 km a čekal nás největší mazec — výstup na Černou horu. Také nám už docházela voda a tak jsme já a Mr. Fox 🦊 naplnili láhve z přilehlého potoka Honzova ručeje. Jsme přece drsný chlapi a vody z potoka se nebojíme!

Závěrečné stoupání na Černou horu bylo zkouškou charakteru a mělo příjemné sky-runningové parametry: délka 7 km, převýšení 670 m. Bylo to dlouhé, bylo to úmorné a… nekonečné.

Tady došlo na lámání chleba — Mr. Bear 🐻 nám po 2 km ve svahu řekl, že už to není zábava, že se to nedá běhat a že se vrátí seběhem do Jánských Lázní. Já a Mr. Fox 🦊 jsme pokračovali zbývajících 5 km na vrchol Černé hory.

Ale všechno zlé jednou končí — nahoře jsme si udělali druhou vrcholovou fotku a dokonce jsme zvládli i běžet rovinky a z kopce. Už to ale nebyl ten křepký krok z počátku našeho dobrodružství — naše běžecká forma se změnila v klasické ultrášské cupitání.

Závěrečný seběh po sáňkařské dráze, necelých 5 km, důkladně prověřil, jestli nám v nohách zbyly nějaké motorické funkce. Něco jsme ještě z rezerv vyškrábli a tak jsme po 9 hodinách a 36 minutách, absolvovaných 53 km a s 2.440 nastoupanými metry, opět spočinuli na parkovišti v Jánských Lázních. 🎉

Zhodnocení

Bylo to náročné, to bez debat. Trošku mě zarazil nesoulad mezi odhadem potřebného času a časem skutečným — jeden a půl hodiny je docela dost. Přemýšlím, jestli to bylo dáno dodatečným převýšením, tím, že jsem méně trénoval, tím že jsem od podzimu 10 kg přibral, tím, že to byl individuální a ne hromadný závod… 🤔 Asi všechno dohromady.

Každopádně, je to trasa, kterou stojí za to zkusit. Určitě si ji někdy dám ještě jednou, jen tentokrát v opačném gardu.

Mapa a profil

Související články

• Sněžka 25k
• Krkonošská padesátka, můj první (baby) ultra trail