Za tímhle běžckým výletem stála jedna fotka — prosluněný den, malebná stavba nad útesem… zjistil jsem si, co to je a že prej Krkonoše, Sněžné jámy. Nikdy jsem tam nebyl a protože v rámci rodinné turistiky bych se tam (zatím) nedostal, naplánoval jsem trailovou trasu, která vyšla na nějakých 30 km.

Společníka mi v Krkonoších již potřetí dělal Mr. Bear, 🐻 tudíž o svižnější přůběh trasy bylo postaráno. Počasí vypadalo proměnlivě, takže jsme úplně nevěděli, co nahoře čekat, ale vzhledem k tomu, že již uděřil červenec, vyrazili jsme v 10:01 ze Špindlerova Mlýna jen v kraťasech a v tričku.

Samozřejmě, nejsme lehkomyslní, takže v běžeckých baťůžcích jsme měli přibalenou větrovku a triko navíc. Já jsem měl tradičně běžecký hole, 4 energetický gely (na každých 8 km) a novinku — místo softflasků jsem si vzal čerstvě pořízený 2l bidon.

Takže kromě toho, že jsem se chtěl podívát na místa v Krkonoších, kde jsem ještě nebyl, chtěl jsem taky vyzkoušet, jak se běhá se 2 l vody (zatím jsem sebou brával jen litr ve dvou půllitrových softflascích).

Ze Špindlu jsme běželi po modré do Labského dolu a navzdory tomu, že jsem v noci špatně spal, jsem běžel docela svižně. Dokonce tak svižně, že jsem vyběhnul chodníčkem kamenných serpentýn až k Labské boudě a ani mě nenapadlo vytáhnout hůlky.

To mě docela překvapilo, protože se mi úplně nestává, že bych čiperně běžel, pokud je na cca 8 km převýšení 550 m. Ale prostě mi pro tentokrát běžecký Manitou nadělil a Mr. Bear 🐻 to náležitě ocenil.

Jestliže v Labském dole bylo počasí pod mrakem, tak od Labské jsme byli v mracích. Ke sněžným jámám to bylo jenom dalších 1,5 km a tak jsem si říkal, že to nevypadá moc nadějně — že to místo, kvůli kterému jsem to naplánoval nejspíš vůbec neuvidím.

Trochu jsem se utěšoval, že třeba se na mě usměje štěstí a vítr foukne do mraků a my něco spatříme, nicméně nestalo se tak — oblačnost byla hustá jako mlíko a tak jsme bez zdržování pokračovali směrem na východ, po Hřebenovce směř Sněžka.

Tady si musím postěžovat — jakkoliv jsou Krkonoše krásné a rád v nich běhám či chodím, tak nesnáším ty časté kamenné chodníčky (zejména na hřebenech), po kterých se dost blbě běhá. Je to o-zlom-kotník a člověk musí pořád dávat pozor, aby nehodil držku. Což v závěru dlouhých běhů už není vůbec snadné.

Proto mě potěšilo, že při seběhu pod Vysokým kolem byl kamený chodníček tvořen pouze dvojicí velikých plochých balvanů (viz foto výše), po kterých se krásně plynule běželo. Měli jsme za sebou zhruba 10 km a naše nohy měly křídla.

Mírně zvlněným hřebenem jsme minuli malebné Mužské a Dívčí kameny, následované ne až tak záživným seběhem kolem Petrovy boudy až ke Špindlerově boudě. Tam už jsme byli lehce za půlkou.

Následný výstup na Malý Šišák mi dal trošičku zabrat — sice jsem si tak nějak maloval, byvše při síle, že bych mohl dát celý běh úplně bez hůlek, ale kousek za úpatím tohohle kopce jsem si přiznal, že bych to zbytečně rval a není k tomu důvod. Pokorně jsem uvolnil poutka a zbytek kopce vyhůlkoval.

Nahoře už to bylo veselejší a tak jsem hůlky zase zapasoval (a do konce běhu už je nevytáhnul). Už od Mužských kamenů se udělalo hezké běžecké počasí, slunečno, občas chladný větřík a následujících 7 km po polské straně byla snadno ubíhající cesta, zpestřená krásnými plesy Velkého a Malého Stawu.

Tady už se na mně začala projevovat únava a tak, když jsme na 23. km překročili hranici zpátky do Česka, už se mi do mírného kopce na Luční boudu moc běžet nechtělo. Nicméně Mr. Bear 🐻 říkal, že od Luční už je to zadarmo, tak jsem ještě trochu zabral.

Na Luční jsme si dali energetickou přestávku — přesně podle rozpisu jsem si dal na 24. km třetí gel a vyrazili jsme po rovince na Kozí hřbety a to už moje nohy moc běžet nechtěly. Uvést je do chodu šlo dost ztuha.

Když jsme míjeli Rennerovu studánku, řekl jsem si, že bych měl zkontrolovat stav bidonu. A dobře jsem udělal, byl prázdný. Tohle budu muset ještě vyladit — u softflasků můžu pohmatem jednoduše kontrolovat, kolik vody mi zbývá, ale u bidonu zatím nevím, jak to zjistit bez sundavání vesty.

Doplnil jsem cca litřík pramenité vody a během chvilky jsme se přeloupli přes hřeben Hřbetů na jejich jižní stranu — ten pohled na jejich zubaté ostří stojí za to. Škoda, že se tam nedá jít.

Na hřebínku jsme symbolicky proťali 25. km a čekal nás už jen 6km seběh do Špindlu po krásném, lehce technickém single trailu. Dlouhé a technické seběhy jsou moje silná stránka, takže jsem si to užíval — unava nohou ze mě spadla a já jsem skotačil dolů jak mladý jelen. 🦌

Tady, v samotném závěru došlo taky k jediné nehodě našeho výběhu — Mr. Bear, 🐻 který běžel za mnou, nedával chvilku pozor a vzápětí už jsem slyšel neklamné zvuky, které vydává běžecké salto mortale. Naštestí se nic vážného nestalo a stržená kůže na dlani je přijatelná běžecká trofej.

Těsně nad Špindlem se lehce rozpršelo a tak jsme si mohli gratulovat, jak nám parádně vyšlo počasí. Navázali jsme na silničku, propletli se skrumáží penzionů a byli jsme zpátky na parkovišti. Svaly na nohou příjemně bolely, hlava krásně vyčištěná a tak už jsme se jen upínali k příjemné představě dobré kávy. ☕ Well done! 👍

Řečí čísel jsme dnes uběhli 31,27 km za 4:38 a nasbírali 1.225 m převýšení. Vybíhali jsme z nadmořské výšky 748 m n.m. (Špindlerův Mlýn) a nejvyšší bod naší trasy probíhal výškou 1.490 m n.m. (Sněžné jámy).

GPS trasa

• Trasa na Mapy.cz
• Garmin course
• Strava route

Související články

• Sněžka 25k
• FKT Černá Sněžka
• Krkonošská padesátka, můj první (baby) ultra trail